Posázavská stezka - 11.6.2006
V neděli 11.6.2006 nás kolega Martin s chotí vytáhl na túrečku ( zdrobnělina od slova túra - to by se Dobrovský divil ) podél řeky Sázavy.
Jako obvykle jsem dorazila na poslední chvíli, neboť v neděli si v posteli vychutnávám každou vteřinu. Můj prohřešek se tentokráte ztratil pod tíhou téměř hodinového zpoždění hlavního oraganizátora. Důvod si nedovolim nepopsat, protože, ač je M.B. tmavovlasý, zachoval se jako pravá blondýna a svádí to na České dráhy. Pravdou je, že vlak, který je měl dopravit na místo srazu do Davle, měl sice nějakou tu minutu zpoždění, ale Matýsek s Bárou a manželkou ( sákryš, asi by to mělo být v jiném pořadí ) do něj něnastoupili, poněvaďž jim nějak uniklo, že je to ten zmeškaný spoj. Po dalších 15 minutách marného čekání na kýžený vlak, se teprve od výpravčího stanice dověděli krutou pravdu. Nezbylo než doběhnout domů pro auto a do Davle se dopravit po vlastní ose. Mě to naštěstí napadlo hned, takže jsem vlak zavrhla už při prvním schvalování a přijela taktéž po vlastní ose. Protože mně by tu blondýnu už nikdo neodpáral.
Cesta ubíhala v těžké pohodě, hafušové se ráchali v Sázavě, trénovali aporty a my se kochali a klábosili. Ale i tak bylo o tři dramatické okamžiky postaráno.
1.Bára se rozhodla za každou cenu dostat klacík, který se pohupoval v peřejích ,a nedbaje pudu sebezáchovy, vrhla se pro něj do zpěněných vod. Několik minut plavala jako o závod udivena, že stojí stále na stejném místě. Nakonec musel Martin sejít dolů po proudu a za spolupráce jedné z místních plavkyň jsme Báru dopravili na břeh.
2.Druhý dramatický okamžik a další hodinové zpoždění nám připravil Bary, který se v nestřeženém okamžiku vypařil jak pára nad hrncem a kluci ho našli až po dvou kilometrech, jak vesele obletuje háravou jorkšířici. To je degradace, Bary, styď se, takovou veverku.....
3. Dál už cesta probíhla opět v klidu až do chvíle, kdy Martin zjistil, že nám do cíle zbývá ne 0,5 km, ale 2,5 km. Tu dvojku na mapě nějak přehlédl. Nasadili jsme vražedné tempo a na vlakové nádraží jsme dorazili v infarktovém stavu půl minuty před tím, než vlak vjel do stanice. Tentokrát relax ve vlaku ocenili i naši psi, protože panovalo neuvěřitelné vedro, a i Dara s Bárou ke konci cesty co chvíli hledaly nějaké stinné místo.
V Davli jsme je opět vykoupali a já si dala ( tentokrát to nebyla tláča ) chutného utopence. Protože jsem se o něj s příšerami nechtěla dělit, přivázali jsme je ke kůlu, u kterého bylo zakotveno molo. Jenže kůl byl shnilý a holky divoký, a tak se kůl urval. Kdybyste náhodou někde u Karlova mostu to molo potkali, tak to nikde neříkejte. To se nejspíš nestane, protože molo drželo na dvou kůlech. Nesmí tam ovšem přijít někdo jako my.
A pak už jsme nasedli do svých vozítek a s pocitem příjemně prožitého dne jsme se vrátili domů.
Náhledy fotografií ze složky Posázavská stezka 11.6.2006